Projekt Z domova zpět do společnosti se zdárně vyvíjí. Ve středu 21. 8. 2019 se konal výlet 14 osob na zříceninu hradu Okoř. Počasí nám přálo, všichni se cítili osvěženě. Příroda v tomto kraji je malebná a plná zeleně. Procházka po Okoři je v tomto období bez průvodce, přesto však jsme přijeli vybaveni historickými daty i pověstí o Julianě, která zde měla trpět za lásku k švarnému mlynáři.
Pověst O krásné Julianě
Rytíř Sukorád, který sídlil před věky na Okoři, měl přesličnou dceru Julianu. Mnoho rytířů přicházelo tehdy na Okoř, aby tu v turnajích sklidili slávu a dobyli si obdivu i srdce krásné dcery hradního pána. Marně však žádali o její ruku a nadarmo se pokoušeli získati si její náklonnost. „Zle, Juliano, činíš,“ domlouval otec dceři, „že své nápadníky odmítáš. Půjdou se jinam poohlédnouti po nevěstě, a až oprchá půvab, který zdobí tvoje mladá léta, budeš trpce želeti, žes pošlapala svoje štěstí.“
Po takové řeči otcově Juliana velmi zesmutněla, avšak setrvala dále ve svém odporu a stranila se hlučných hradních zábav.
Nelibovala si v rytířských hrách, nerada se strojila v bohatý, přepychový šat, zato si však ráda vyjela koňmo z hradu do údolí Zákolanského potoka, pod malebné, zalesněné stráně. Tam v hustých olšinách opodál hradu vesele klapal neveliký, avšak úhledný mlýnec. Před mlýnem stával a na příjezd krásné Juliany čekával mladý mlynář, junák jako jedle vzrostlý, černých vlasů, zraků sokolích.
Líbil se dceři rytířově a ona jemu neméně. Žel, že mu chyběl hrad i erb, bez nichž se nemohl odvážiti požádati rytíře o jeho dceru. Leč mladí lidé nepřipouštěli si zatím starosti o svoji budoucnost a spokojili se tím, že mohou spolu prožíti několik šťastných chvilek.
Rytíř Sukorád, nevěda si rady s dcerou odříkající se vdavek, dal zavolati na hrad babu Filomenu, hadačku, která se vyznala v kouzlech, aby poradila, jak vzbuditi v srdci dívčině lásku. Hadačka natrhala laskavce, dala dívce píti odvar z čarovných bylin a zašila jí tajně v roucho žabí kost – avšak její čáry a kouzla nijak nepomohly.
Zkušené oko stařenino brzy uhádlo, že příčina jejího odporu vězí jinde. Sledovala potají Julianu na jejích vyjížďkách a jednoho dne vešla s tvářemi, v nichž se zračila zchytralost a škodolibost, do komnaty okořského pána. „Netrestejte, pane milostivý, starou bábu za to, že vám musí oznámiti neveselou novinu. Nepomohlo moje čarování, nemám moci odvrátiti vaši těžkou starost, neboť panna Juliana již dávno své srdce zadala.“
Rytíř, překvapen tou zprávou, pokročil proti hadačce a upřel dychtivě zrak v její snědé, vrásčité tváře. „A kdo jest jejím vyvoleným?“ zeptal se vzrušeným hlasem. „Člověk prostého rodu, Vnislav, syn mlynáře Koldy,“ odpovídala hadačka, ustupujíc opatrně ke dveřím.
Rytíř zbrunátněl v obličeji, oči mu vzplály divokým hněvem. A jak mu mocná pravice sjela bezděky na jílec těžkého meče, padla polekaná babice strachy před ním na kolena a počala ho prositi, aby byl milosrdný a neutrácel v hněvu život mladých, pošetilých lidí.
Vnislav měl štěstí, že byl člověkem svobodným, jehož nemohl okořský rytíř potrestati, nemaje nad ním žádného práva. Zato všechen hněv otce, uraženého v pochybné rytířské pýše, postihl nebohou Julianu. Nelítostný otec dal ji vsaditi do vězení, z něhož se ani na krok nesměla hnouti, dokud by se mlynářova syna neodřekla.
Juliana, pobledlá žalem, s očima od pláče opuchlýma, trávila nyní strastiplné, nekonečné hodiny v chladném vězení, z jehož okna, obráceného k západu, nebylo viděti do údolí, kde zarmoucený jinoch marně očekával její příjezd. Hradní zeď vyrůstala zde ze strmé, nepřístupné skály, a právě proto upraveno bylo tady vězení, z něhož nebylo možno uprchnouti. Nešťastná dívka chtěla v zoufalství svůj život ukončiti a vrhnouti se do závratné hloubky, avšak v tomto činu jí zabránila pevná mříž v okně.
Vnislavovi nezůstalo tajno, co se stalo s jeho milenkou. Hluboce dojat jejím osudem, přemýšlel, kudy chodil, jak by ji vysvobodil z vězení. V mysli se mu vynořil smělý, odvážný plán, rostl a mohutněl, až konečně dospěl v pevné rozhodnutí, neotáleti déle a provésti ihned smělý čin. Vypravil se za noci k hradu pod okno komnaty, v níž byla dívka uvězněna, a smluvil se s ní, že nazítří, opět v tuto dobu přijde na hrad a z vězení ji vysvobodí. Jen aby přichystala provazec, po němž k sobě přitáhne pevný provaz a v okně jej upevní tak, aby se mohl po něm vyšplhati vzhůru. Prolomí v okně mříž, a jakmile se dostanou oba dolů, stejným způsobem překročí i hradby. V okořském údolí dole pod vesnicí čekati bude již chlapec s dvěma dobrými, rychlými koni…
Jako duch připlížil se Vnislav příštího dne večer k hradu, a když mu Juliana dala znamení, že je vše připraveno, vyšplhal se hbitě na skálu. Dívka vytáhla provaz, upevnila jej a za chvíli již svalnaté ruce mladého mlynáře ohýbaly železné pruty v okně, jako by to byly vrbové proutky. Vnislav se protáhl otvorem, stanul tváří v tvář nebohé Julianě.
Chvějíce se úzkostí o nově se rodící štěstí, překonali milenci statečně i ostatní překážky, stojící jim v cestě. Šťastně dostihli okořského údolí, vsedli na koně, rozjeli se k jihu, aby si kdesi v dalekém, cizím kraji vyhledali nový domov.
Hrad jim zmizel za zády, úzkost je opustila. Ustali v klusu, brali se dále krokem. V háji nad Tuchoměřicemi se zastavili, přivázali koně ke stromům a usedli vedle sebe na hebký mech, aby si oddychli a pověděli si navzájem o svých strastech.
Když se chystali jeti dále, ozval se na cestě dusot koňských kopyt. Jati zlou předtuchou, že jsou vyzrazeni, že je honí rytíř s čeledí, pospíšili k svým koním. Avšak dříve, nežli se octli v sedle, zastoupil jim rytíř Sukorád cestu. Namířil pistoli na svoji dceru, padla rána – a nešťastná Juliana se skácela k zemi. A když se Vnislav sklonil, aby uložil umírající na lůžko z mechu, zasažen byl i on novým výstřelem ukrutného otce a klesl mrtev vedle milenky.
V těch místech byli oba pohřbeni a po čase byl tu postaven pomník, svítící svou bělí v zeleni lesa jako světlý přízrak. Kdo tudy šel, zastavil se zde a truchlil nad osudem nešťastných milenců.
Rytíř Sukorád, trýzněn výčitkami svědomí, opustil svůj hrad, zbudoval si vedle jejich hrobu poustevnu a dokonal tu život v lítosti nad svým černým skutkem.
