Vrbo, ty ze všech prastará,
zlá doba tobě nastala,
z koruny tvé zlaté, krásné,
zbyly snad jen tyhle básně.
Z tvé kůry, kořenů, z těla,
jak holubice vyletěla,
duše, která v tobě byla,
jenž lidská hloupost poranila.
Tak tě tu vidím pohozenou,
porostlou mechem, jak mořskou pěnou,
ten,kdo tě srazil, nemohl vědět,
to, cos mu mohla odpovědět.
Že v tobě ukrytá je jarní síla,
a jak mávnutím ptačího křídla
z kořenů zase rosteš vzhůru,
jak nové jitro plaší noční můru.
